Věda

Proč se plánované mise na Mars s lidskou posádkou neuskutečnily


Nejbližší soused naší planety, Mars, rozviřoval lidskou představivost již od dávných dob. Je tedy jen přirozené, že jsme se jej vždy pokoušeli zkoumat tím nejlepším vybavením, které jsme kdy měli k dispozici, od pouhého oka přes dalekohledy až po moderní teleskopy. A když to technologický pokrok konečně dovolil, poslali jsme k němu postupně hned několik sond, které nám přinesly významná data z jeho povrchu.

Zdálo by se logické, že dalším krokem bude vyslání lidské posádky. A je pravdou, že před několika lety probíhaly v médiích zmínky hned o několika takových plánovaných misích, financovaných různými biliionáři. Plánovalo se, že půjde o cestu bez návratu, trvající přibližně dva roky. V několika případech již došlo i k výběru kandidátů na kosmonauty. Nakonec však všechny vyšuměly do ztracena, a žádná z nich se neuskutečnila. Namísto toho se chystá vyslání posádky na Měsíc a začátek budování základny na tomto našem satelitu.

Důvody, které ke zrušení marsovských misí vedly, byly především technické a hlavně etické. Je totiž otázkou, zda skutečně můžeme poslat několik lidí v podstatě na jistou smrt. Nebyla totiž žádná možnost, jak je dostat zpět, tedy pokud se během oněch dvou let neobjeví nějaká mnohem lepší technologie – a v takovém případě by se spíše vyplatilo na ni počkat. Ti, co by byli na rudou planetu vysláni, by na ní i zemřeli.

Hlavním problémem však bylo to, že by zemřeli mnohem dříve, než by se čekalo. V podstatě by zde totiž nebylo jak pěstovat jídlo, o atmosféře ani nemluvě. Jistě, existují filtry, které dovedou absorbovat oxid uhličitý, avšak ani jejich kapacita není neomezená, a na Marsu není kyslík, který by se dal dýchat. To také znamená žádné pěstování rostlin, které běžně používáme k potravě neboť i ty potřebují k životu kyslík. Předpokládá se tak, že astronauti by zemřeli během necelých čtyř měsíců po přistání – a to je mnohem kratší doba, než by byl kdokoliv ochoten přijmout.

Věda

Proč se plánované mise na Mars s lidskou posádkou neuskutečnily


Nejbližší soused naší planety, Mars, rozviřoval lidskou představivost již od dávných dob. Je tedy jen přirozené, že jsme se jej vždy pokoušeli zkoumat tím nejlepším vybavením, které jsme kdy měli k dispozici, od pouhého oka přes dalekohledy až po moderní teleskopy. A když to technologický pokrok konečně dovolil, poslali jsme k němu postupně hned několik sond, které nám přinesly významná data z jeho povrchu.

Zdálo by se logické, že dalším krokem bude vyslání lidské posádky. A je pravdou, že před několika lety probíhaly v médiích zmínky hned o několika takových plánovaných misích, financovaných různými biliionáři. Plánovalo se, že půjde o cestu bez návratu, trvající přibližně dva roky. V několika případech již došlo i k výběru kandidátů na kosmonauty. Nakonec však všechny vyšuměly do ztracena, a žádná z nich se neuskutečnila. Namísto toho se chystá vyslání posádky na Měsíc a začátek budování základny na tomto našem satelitu.

Důvody, které ke zrušení marsovských misí vedly, byly především technické a hlavně etické. Je totiž otázkou, zda skutečně můžeme poslat několik lidí v podstatě na jistou smrt. Nebyla totiž žádná možnost, jak je dostat zpět, tedy pokud se během oněch dvou let neobjeví nějaká mnohem lepší technologie – a v takovém případě by se spíše vyplatilo na ni počkat. Ti, co by byli na rudou planetu vysláni, by na ní i zemřeli.

Hlavním problémem však bylo to, že by zemřeli mnohem dříve, než by se čekalo. V podstatě by zde totiž nebylo jak pěstovat jídlo, o atmosféře ani nemluvě. Jistě, existují filtry, které dovedou absorbovat oxid uhličitý, avšak ani jejich kapacita není neomezená, a na Marsu není kyslík, který by se dal dýchat. To také znamená žádné pěstování rostlin, které běžně používáme k potravě neboť i ty potřebují k životu kyslík. Předpokládá se tak, že astronauti by zemřeli během necelých čtyř měsíců po přistání – a to je mnohem kratší doba, než by byl kdokoliv ochoten přijmout.

Věda

Proč se plánované mise na Mars s lidskou posádkou neuskutečnily


Nejbližší soused naší planety, Mars, rozviřoval lidskou představivost již od dávných dob. Je tedy jen přirozené, že jsme se jej vždy pokoušeli zkoumat tím nejlepším vybavením, které jsme kdy měli k dispozici, od pouhého oka přes dalekohledy až po moderní teleskopy. A když to technologický pokrok konečně dovolil, poslali jsme k němu postupně hned několik sond, které nám přinesly významná data z jeho povrchu.

Zdálo by se logické, že dalším krokem bude vyslání lidské posádky. A je pravdou, že před několika lety probíhaly v médiích zmínky hned o několika takových plánovaných misích, financovaných různými biliionáři. Plánovalo se, že půjde o cestu bez návratu, trvající přibližně dva roky. V několika případech již došlo i k výběru kandidátů na kosmonauty. Nakonec však všechny vyšuměly do ztracena, a žádná z nich se neuskutečnila. Namísto toho se chystá vyslání posádky na Měsíc a začátek budování základny na tomto našem satelitu.

Důvody, které ke zrušení marsovských misí vedly, byly především technické a hlavně etické. Je totiž otázkou, zda skutečně můžeme poslat několik lidí v podstatě na jistou smrt. Nebyla totiž žádná možnost, jak je dostat zpět, tedy pokud se během oněch dvou let neobjeví nějaká mnohem lepší technologie – a v takovém případě by se spíše vyplatilo na ni počkat. Ti, co by byli na rudou planetu vysláni, by na ní i zemřeli.

Hlavním problémem však bylo to, že by zemřeli mnohem dříve, než by se čekalo. V podstatě by zde totiž nebylo jak pěstovat jídlo, o atmosféře ani nemluvě. Jistě, existují filtry, které dovedou absorbovat oxid uhličitý, avšak ani jejich kapacita není neomezená, a na Marsu není kyslík, který by se dal dýchat. To také znamená žádné pěstování rostlin, které běžně používáme k potravě neboť i ty potřebují k životu kyslík. Předpokládá se tak, že astronauti by zemřeli během necelých čtyř měsíců po přistání – a to je mnohem kratší doba, než by byl kdokoliv ochoten přijmout.

Věda

Proč se plánované mise na Mars s lidskou posádkou neuskutečnily


Nejbližší soused naší planety, Mars, rozviřoval lidskou představivost již od dávných dob. Je tedy jen přirozené, že jsme se jej vždy pokoušeli zkoumat tím nejlepším vybavením, které jsme kdy měli k dispozici, od pouhého oka přes dalekohledy až po moderní teleskopy. A když to technologický pokrok konečně dovolil, poslali jsme k němu postupně hned několik sond, které nám přinesly významná data z jeho povrchu.

Zdálo by se logické, že dalším krokem bude vyslání lidské posádky. A je pravdou, že před několika lety probíhaly v médiích zmínky hned o několika takových plánovaných misích, financovaných různými biliionáři. Plánovalo se, že půjde o cestu bez návratu, trvající přibližně dva roky. V několika případech již došlo i k výběru kandidátů na kosmonauty. Nakonec však všechny vyšuměly do ztracena, a žádná z nich se neuskutečnila. Namísto toho se chystá vyslání posádky na Měsíc a začátek budování základny na tomto našem satelitu.

Důvody, které ke zrušení marsovských misí vedly, byly především technické a hlavně etické. Je totiž otázkou, zda skutečně můžeme poslat několik lidí v podstatě na jistou smrt. Nebyla totiž žádná možnost, jak je dostat zpět, tedy pokud se během oněch dvou let neobjeví nějaká mnohem lepší technologie – a v takovém případě by se spíše vyplatilo na ni počkat. Ti, co by byli na rudou planetu vysláni, by na ní i zemřeli.

Hlavním problémem však bylo to, že by zemřeli mnohem dříve, než by se čekalo. V podstatě by zde totiž nebylo jak pěstovat jídlo, o atmosféře ani nemluvě. Jistě, existují filtry, které dovedou absorbovat oxid uhličitý, avšak ani jejich kapacita není neomezená, a na Marsu není kyslík, který by se dal dýchat. To také znamená žádné pěstování rostlin, které běžně používáme k potravě neboť i ty potřebují k životu kyslík. Předpokládá se tak, že astronauti by zemřeli během necelých čtyř měsíců po přistání – a to je mnohem kratší doba, než by byl kdokoliv ochoten přijmout.